Horolezci lezou na Everest, cyklisté se trápí při Tour de France, jachtaři přeplouvají Atlantik, automobiloví vytrvalci se každoročně těší do Le Mans, a co enduristi? Ti nejtvrdší se každý rok sjíždějí do Rumunského Sibiu na RedBullRomaniacs…
Úterý – volá mi neznámé číslo, na němž je známý Adam, a ptá se – „ chceš jet se mnou do Rumunska na Red Bull Romaniacs? Odjezd zítra večer. “ Taková nabídka se neodmítá.
Středa – ve smluvenou hodinu dorážím do Prahy, lehce ve stresu ze skluzu v řádu minut, který způsobila večerní doprava v metropoli. Zbytečně, Adam zatím nabral skluz v řádu hodin. V devět večer opouštíme matičku stověžatou, abychom se do ní mohli v jedenáct zase vrátit. Bez držáku navigace se Romaniacs jet nedá.
Čtvrtek – Další pokus o opuštění naší hlavní velkovesnice se koná v pět ráno, tentokrát jsme úspěšní. Po obědě dorážíme do Rumunska, kolem půlnoci do samotného Sibiu. Parkujeme u moravské výpravy, která dorazila s Olinem Bražinou a Martinem Volným. Kluci ještě nespí, tak pokecáme a dáme pivko. Teplota ve dne osciluje někde kolem 35°a horko je i v noci, tak nevědomky riskuji a spím na sedačkách v pozotvíraném Multivanu přímo v paddocku na parkovišti v centru Sibiu, hodně kluků spí venku na zemi na karimatkách. Jednomu ráno chybí mobil. A tím začíná trpká zkušenost mnoha českých návštěvníků – rumunští zloději jsou velmi rychlí a pracují hlavně v noci (mimikry?). Ze stanů, karavanů a kapes mizí peníze, telefony, navigace.
Pátek – den věnovaný administrativním úkonům a večernímu tréninku prologu. Sem do Sibiu dorazilo cca 190 závodníků z 5 kontinentů, od profesionálů jako jsou Graham Jarvis, Chris Birch nebo Andreas Lettenbichler, až po ryzí hobbíky, kteří si přijeli pro zážitky či najít hranici svých schopností. Všichni teď stojí v aule hotelu Ramada a absolovují byrokratické kolečko spojené s přihlášením. Na jeho konci všichni fasujeme příslušné visačky a pár upomínkových předmětů. Tričko putuje do tašky, nerezovou placatici s logem akce mi moravští kamarádi promptně plní čímsi čirým, po švestkách vonícím. Ptám se pořadatelů po nějaké lokální MX trati, na níž by mohl Adam zajet zrepasovaný motor své KTM, a zjišťuji, že jsem prošvihl tiskovku a fotosession s nejlepšími jezdci. Nu což, olupte… nemůžu být všude. S mírnými průtahy se ubytováváme a kluci kromě Olina s Martinem jdou trénovat prolog. Jeho trať je budována na jedné z hlavních ulic města těsně vedle paddocku. Jsem tomu rád, neb je to blízko, je to fotogenické a je toho dost. Trať prologu tvoří umělé překážky, převládá dřevo, pneumatiky a něco lomového kamene. Letošní novinkou je „tyre forest“ , pneumatiky zavěšené na lanech konstrukci cca 120 cm nad zemí. Nepříjemné pro jednoho jezdce, nevyzpytatelné při průjezdu skupiny – jedním pilotem odražené pneumatiky mohou snadno sejmout jiného. A taky kradou přední blatníky Nicméně největší problémy dělá všem sekce s kameny.
Česká stopa: letos se účastní 8 borců – nejvýše míří Martin Volný, dvojnásobný vítěz v kategorii Expert team. Letos mu nemohl dorazit parťák, tak se přihlásil do nejvyšší kategorie k výše zmiňovaným hvězdám. Moc držíme palce. Zbytek české účasti je naskládán v kategorii Hobby single ( Adam Kubarski, Olin Bražina a Vlastík Stupka) a Hobby team (2 páry Dr. K. týmu – Tom Kubín s Ondrou Rathouským a Vlastík Šindelář s Jirkou Fílou).
Večer započal návštěvou briefingu a následných společenských formalit – vzájemných návštěv dvou českých táborů. Briefing trošku procvičil mou dlouho ladem ležící angličtinu, následné akce pak játra a ledviny. Vedro pořád trvá, jsem rád za klimatizovaný pokoj v hotelu.
Sobota – začala stejnými teplotami a sluncem jako pátek, po obědě se potahuje a přichází avízované bouřky. Ochlazení je super, voda na trati prologu méně, dřevo je kluzké a kameny taky. Kluci jedou nejprve trať dvakrát sami na čas a podle výsledků se účastní vyřazovacích rozjížděk po osmi. Do dalších bojů postupují Adam i Vlastík z Babynek teamu. Btw. starťáka dělá Dougie Mclean, jméno známé mnoha českým enduristům z Enduromanie. Dougie vypadá pořád stejně, jen jeho přítelkyni jsem zprvu typoval spíše na vnučku…. Začíná pršet až najednou leje a nejde fotit. Resp. jde, ale foťákům by to asi za chvilku neudělalo dobře, tak se mačkám u startu pod stanem s dalšími nešťastníky a čekám, než to přejde. Přešlo to přesně s koncem závodů, takže pochytám alespoň pár záběrů z vyhlášení výsledků a jdu se domluvit na následující den. Máme před sebou první offroad day, což s sebou přináší nutnost vyčlenit jedno servisní auto, naskládat do něj vše potřebné a jet do tzv. servis pointu – místo na trati etapy, na němž mají jezdci tankování a povinnou 20ti minutovou pauzu na oddych a případné opravy. Místo je dosažitelné autem a většinou je někde u potoku, sjezdu či výjezdu, takže se tam dá i slušně pofotit. Servisním autem je určen Adamovo Multivan, za námi pojedou Babynkovci s Ducatem, Tom na motorce a Čuk a Gek v oktávce ( …tak jsem překřtili dva české fanoušky. Všude chodili spolu. A měli docela smůlu, okradli je hned první noc v parku o doklady, peníze i navigaci. ).
Neděle. Kluci startují od hotelu , my v koloně dorážíme na servis point do cca 40 km daleko. Počasí mlhavé, viditelnost tak 200 – 300 metrů, na focení nic moc, na orientaci asi taky. Parkujeme na louku nad údolím, dole u potůčku je checkpoint, pak cca dvacetimetrový pohodový výjezd, servisní a tankovací prostor. Postupně doráží všichni kluci, první Vlastík Stupka, pak Olin a Adam. A obě dvojičky Dr.K teamu. Jsem zvědav na Adamovy první pocity z offroadu – trošku si vyčítal přestup z Expertů do třídy Hobby. Doufal jsem, že první etapa v terénu ho z toho dostane…stalo se, náročnost Romaniacských Hobbíků je taková, že výčitky ohledně změny kategorie rychle ustupují do pozadí.
Úplně z jiné strany než všichni ostatní přijíždí Martin Volný – má problém se zadním kolem, rychle ho měníme, on se vrací zpět na trasu závodu a po chvíli přijíždí z té správné strany. Fotím dole u potoku, vody je sice málo, ale je fotogenická a průjezd některých pilotů brodem po zadním taky. Jako první z jezdců kategorie Pro přijíždí horký favorit Graham Jarvis, před brodem posílá Berga na zadní kolo a….do záběru mi vstupuje jeden z kameramanů. Napadá mě spousta slov, žádné slušné…
Ad kameramani – během Martinovy zastávky v servis pointu se u nás ukazuje Jeff Pakosta, Američan s českými předky, autor všech těch úžasných videí z Erzbergu a Romaniacs posledních let. Jeff je pohodář a profesionál. Když vidí Martina s cigaretou, poprosí jen o doplnění kompozice lahví s typicky moravským destilátem a pouští kameru… Martin mu k tomu česky říká něco o průběhu soutěže.
Odbavíme Martina a spěcháme do cíle etapy, který je situován kousek od Sibiu na konec poměrně dlouhého a příkrého hlinitopísčitého výjezdu. Nahoru se vyšplhalo z mnoha desítek závodníků jen cca 5 borců, zbytek musel ve strmém kopci odbočit doprava či doleva do únikových cestiček, tzv. „Chicken line“ a vyjet na kopec bokem. Než zaparkujeme, má většina kluků tuhle atrakci za sebou a tak zvěčňuji jen Martina a oba české páry z Hobbíků.
Kluci už jsou většinou zpět, když parkujeme Multivana na jeho místo v paddocku. Přichází na řadu servis – nejprve umytí motorky a pak klasika v podobě kontroly všeho důležitého, zda je toho dost, je to správně napnuté či povolené, případně na svém místě, a obligátní výměna či otočení pneumatik. Zjišťuji, že přezouvání gum na moussech je velmi rychlé a jednoduché, pokud víš, jak na to. A taky že severomoravština je nakažlivější než spalničky. Navečer opět briefing a tlumočení jeho průběhu klukům, následně řešení Vlastíkova problému s nefunkční navigací, pivko, panák, sprcha, spánek. Ráno vstáváme v pět…
pondělí – v pět ráno je v Sibiu venku tmavošedo a chtělo by se ještě spát. Hlavně Adamovi, který tu má se spaním poměrně problém, dnes zpestřený nějakými střevními „radostmi“. Nevyspalého a mírně nervózního ho vezme na start i s motorkou autem, dnes je začátek etapy pár desítek km za Sibiu a jezdci si mohou vybrat, zda tam dorazí po ose, nebo je tam jejich doprovody odvezou. Vyložíme jej a pokračujeme do service pointu, ten je dnes cca 100 km od Sibiu v jedné vesnici v horách. Není úplně lehké ho najít, bloudíme my i doprovod od Jarvise, Lettenbichlera i mnozí jiní. Bod je situován na silnici mezi ploty, nic moc pro parkování a prostor pro servis motorek. Přesto se nám daří parkovat přímo u checkpointu a tankovačky. Jezdci přijedou z jedné strany údolí nejprve po vrstevnici a posledních cca 30 metrů slušným padákem pře kořínky, pak přes potůček a korýtkem skoro až k checkpointu. Odjezd přes tankovačku šotolinovými serpentýnami do kopce. Moc se nám nezdá značení příjezdu a tak ho ve spolupráci s pořadateli ještě trošku předěláváme.
Za chvíli přijíždí organizátoři, co najíždí trať, a chvíli po nich první závodníci. Lezu krpálem nahoru a ve vrstevnici fotím Vlastíka Stupku, Olina i Adama. Na české závodící dvojičky si pak počkám u potůčku, spolu s hejnem dalších fotografů. Zatím jedou všichni a nikdo nehlásí zásadní potíže. VProfíkách přijede první Graham Jarvis, s odstupem za ním Chris Birch těsně následovaný Lettim ( Andym Lettenbichlerem). Jen Martin dlouho nejede…. konečně doráží , měl střet s druhou motorkou a je třeba dát jeho Betku trošku dohromady. V etapě vyndaval zadní kolo a kameny rovnal ohnutou rozetu a brzdový kotouč, kluci mu teď mění řadící páku. Vypráví, že odněkud z jámy zachraňoval Darryla Curtise.
Přejíždíme do cíle etapy, který je kousek od jejího startu. Kluci z Hobby single už jsou pryč, chytáme obligátně obě dvojičky Dr.K teamu a Martina Volného. Dojíždí s Darrylem Curtisem, ten ještě před sundáním helmy do kamery vypráví, že nebýt kluků s čísly 8 ( Lars Enöckl) a 11 (Martin Volný), asi by cíl dnes vůbec neviděl. Pak si k nám přisedne a ještě jednou Martinovi děkuje. Velmi rád tlumočím… Prý jel a v okamžiku, kdy za sebou slyšel motor a ohlédl se, kopla ho nějaká nerovnost do řidítek a šel. Martin ho chvíli tahal sám, pak se přidal další ze závodníků, který jel kolem. Pak nám Martin říká, jak ho na oplátku Darryl vedl těžkými technickými pasážemi a ukazoval mu stopu. A chválí Drarylovu schopnost jet těžké pasáže vsedě…Darryl se směje a vysvětluje, že díky starému úrazu kolene prostě jen nerad stojí.
Pořád je vedro na umření, jedem zpět do Sibiu a děláme větší servis Adamovy KTM – oleje, filtry, přední desky a nové obutí na zbývající dva dny. Navíc se ráno musíme s celým ansámblem sbalit a přesunout se přes servisní bod do Orastie do Arsenal parku, kde budeme do středy. Co je to Arsenal Park? Problémy řešíme postupně, tj, prvně je třeba najít servis point pro další den. Není to těžké, po silnici rovně do Seges a tam doleva do Sugagu, asi 80km.
Úterý – Budík klasicky na pátou ranní, hotelová snídaně je zabalena do ubrousku a pojede s námi, Adam standardně nevyspalý a s divokými střevy. Bod je přímo ve vesnici, kluci do něj přijedou mělkou říčkou a vyjedou z dvoumetrového koryta přes tři betonové panely. Nevypadá to dobře, ani pro kluky, ani pro chladiče, kartery, řadící páky, řídítka… Prvních několik jezdců mi dává svým konáním za pravdu – motorky létají vzduchem a jezdci taktéž. Velmi fotogenické, ale také nebezpečné pro techniku i jezdce. Asi pátá v pořadí přijíždí německá hobby dvojice, kterou jejich doprovod navádí do úzké mezery mezi panely a křoví, taktak že projdou řidítky. Nicméně projedou a další už mají jejich drapáky vyznačenu „chicken way“, únikovou cestu. A většinou rádi použijí. Tady to přestává být zajímavé, jdu nasnímat kus proti proudu příjezdy dalších jezdců. A zrovna, když mě míjí Adam, dochází baterka ve foťáku. Na to má pan Murphy určitě nějaký zákon. Vracím se k autu a měním baterky. A zkouším rovnat zadní kotouč Adamovy KTM, něco trefil a křivý disk mu nestále rozevírá brzdové destičky = nebrzdí mu to. Za pomoci sikovek se snad podaří situaci o něco zlepšit. Za chvíli se blíží trojice jezdců, jsou roztaženi přes celé koryto potoka a vypadá to jak scéna z novodobého westernu… a oni to Ondra, Vlastík a Jirka. Tom dojíždí pár minut za nimi.
Opět čekáme na Martina, přijíždí hodně unavený a má toho fakt plné zuby – dnes to prý nebylo v extrémních sekcích o ježdění, ale tahání či tlačení motorky. Ti první terén přeorali způsobem, který pro ostatní znamenal téměř jistotu nevyjetí. Navíc í prý měli v kritických úsecích někoho z doprovodu, kdo jim s motorkou pomohl, Martin si musel pomoci sám. Profi class never more. Vydrž ještě jeden den…
Skáčem do auta a razíme směr Orastie. Projedem městem a nikde nevidím ani závodníky, ani RedBullí bránu…stavíme za městem a kluci z oktávky se jdou zeptat do motelu, kdeže ten Arsenal Park vlastně je.. Je to dobrý, odbočka na Arsenal park je asi 300 metrů od nás a je značena ruským samohybným dělem . Jak jinak. Park sám má podobu velkého lesoparku, pravděpodobně bývalý armádní prostor, v němž jsou kolem cestiček roztroušeny budovy technického zázemí, přestavěny na apartmány. A mezi tím stojí všude vojenská technika – tanky, stíhačky, děla, kulomety, vrtulníky, obrněné transportéry… a aktuálně taky motorky. Moooc pěkné. Cestou k místu, kde se utábořili naši, míjíme dělo s cedulí „motowash“ na hlavni nebo T-34 obloženou motokrosovou výstrojí. Kluci z dvojiček říkali, že na samém dojezu sem do parku je trať zahnala někam mezi baráky, a tam na ně vybafli makovaní vojáci se samopaly. JJ, organizátoři mají smysl pro humor…
A třešničkou na dortu je bazén! Pořád je nějakých 35 – 38°C ve stínu, takže jej bereme útokem. Po koupeli, na lehátku s pivkem u ruky se zdá být svět přijatelné místo k existenci. Další pivko přináší Mark, Novozélanďan, jemuž jsem na Erzbergu pomohl dotáhnout motorku do checkpointu, tady závodí v kategorii Expert. Svět je malý.
Po osvěžení následuje klasika v podobě údržby motorky, umytí, doplnění náplní, otočení zadního drapáku. Pořád je neskutečné vedro. Po vynikající večeři jdeme vyslechnout rozumy na další den. Briefing je v atypickém prostoru miniaturního amfiteátru, v němž před pár desítkami let pravděpodobně promítali nebohým vojákům agitační filmečky opěvující rumunského komunistického diktátora Nikolu Ceaucesca. Teď tam stojí Martin Freinademetz se svým týmem a říká podrobnosti k zítřejší etapě. Shodujeme se se zbytkem výpravy, že v prostoru Arsenal parku se nám moc líbí a že bychom tu vydrželi klidně celý závod – je to tu velké, pěkné, bez zlodějů a s bazénem… Nejbližší tank používáme jako kulisu pro společnou fotku.V jedenáct jedem spát, máme místo někde o pár kilometrů dál v motelu Paradise. Ještě v areálu potkáváme temného rytíře Darth Vadera a princeznu Leiu ze Star Wars. A několik bílých rytířů. To těch piv bylo tolik? Nee, pořadatelé se opravdu starají, abychom se nenudili. Lituji, že jedem spát pryč. A po shlédnutí našeho ubytování lituji ještě o něco víc. Do ráje má poměrně daleko, do slušného motelu taky.
Středa – budíček v 5:10, nevyspalí jsme byli pro změnu oba, vedro a sousedící železniční trať pomohly srovnat spánkové skóre. Fotím kluky na startu, ten je situován u děla a raketometu. Alespoň teď po ránu je přijatelná teplota. Po výborné snídani balíme a jedeme na servis point, navigace bez problému, je jen o vesnici blíž než ten včerejší, na náplavce u řeky. Výjimečně sem závodníci nedorazí vodou, ale přes úzkou lávku. Přecházím jí a chci nafotit příjezd kluků po vrstevnici, procházející fotograf mě posílá dal po trase, prý je to tam luxus…nekecá, o 200 metrů dál v lese je poměrně strmý a prašný sjezd, trošku o hubu, ale velmi fotogenické. Nejkritičtějších 40 – 50 metrů Hobbíci motorky svádějí zapřeni patami do terénu, těch pár, co to chce sjet v sedle, končí vesměs v kotrmelcích mezi stromy. Přijeli jsme včas, tak tu mám možnost zachytit průjezd/průchod/průlet všech českých účastníků. V sedle to dává jen Martin (končí to dole luxusní tlamou) a Mates z doprovodu ( 1A, bez chybičky). Po odbavení posledního z našich pilotů ženu Multivana co to dá zpět do Sibiu, chci stihnout slavnostní dojezd kluků do cíle, po schodech na náměstí. Bohužel, opět stíhám jen dvojičky a Martina, Olin, Adam i Vlastík už jsou v cíli. Nicméně i tak je to zajímavá podívaná, hned za Jirkou a druhým Vlastíkem do RedBullí brány skáče, resp dojíždí po předním kole vítěz závodu Graham Jarvis, a druhá dvojička, resp. vlastně trojice má složení Tomáš -Andreas Lettenbichler- Ondra, německý profík si někde trošku rozbil navigaci a nechal se kluky dovést do cíle. Všichni po dojezdu pijí RedBull podaný hosteskami, jen Letti má ze zřejmých důvodů od svého doprovodu nachystaný Monster. Martin zas odmítá v cíli žádost o rozhovor pro televizi, až po našem naléhání svoluje, nicméně jeho krátké a upřímné komentáře k závodu jsou poněkud… nepřeložitelné. Slečna se ho anglicky ptá, jaký byl závod, jak to bylo s pomocí Darrylovi a kde má navigaci. „Navigace je někde v lese a celý tenhle závod je o h….e“. Přesouváme se kousek vedle do podloubí a dáváme si pár piv. A gruppen foto s motorkami a RedBullím stanem.
Je to za námi, všichni přežili, všichni dojeli, byť někteří dobití z výstupů z motorky v různých rychlostech. Na to, že pro 80% české výpravy byl tenhle rok na Romaniacs premiérový, super. Gratulace, respekt a ….za rok nashle, kluci.
Něco k organizaci a závodu:
Navigace: jezdcům je na každý den do jejich GPS nahrána slepá mapa se stopou, kterou mají jet – nejedou tedy “za šipkou“, ale „po čárce“. S sebou dostávají ještě minitracker, který ověřuje jejich polohu, a zavřenou obálku s mapou pro případ nouze/průseru. Pro sichr jim baterky v minitrackeru ještě na checkpointech během etapy organizátoři mění, aby byla garantována bezpečnost závodníků i regulérnost závodu. Navigace, obálky s emergency dokumenty a minitrackery jezdci každé ráno fasují a večer odevzdávají. Trasa závodu je značena bílým „mlíkem“ s logy Husabergu, na křižovatkách jsou preventivně špatné výjezdy označeny pásky odlišné barvy (letos orange KTM).
Prolog: 300 metrů prostoru s umělými překážkami pro ukázání se sponzorům, divákům a fotografům. Dá se zde něco malinko získat (lepší pozice na první start do etapy) a hodně ztratit ( poškození stroje, zranění). Nejlepší čas letos – 37 vteřin.
Etapy: jsou 4, s několika checkpointy a tankovacími body, a jedním servisním bodem. Délka cca 120 – 170 km. Zpravidla je servisní bod zároveň checkpointem a tankovačkou. Jezdci ve své navigaci vidí, kde je tankovací bod( 3 – 4 v etapě), checkpointy mají samozřejmě skryté. V tankovacích bodech je jezdcům k dsipozici zdarma benzín a pitná voda,+ případně RedBull.V servisním bodě mají všichni jezdci povinnou 20ti minutovou pauzu. Délku etapy a vzdálenosti mezi jednotlivými tankovacími body znají jezdci z briefingu. Trať je z části pro jezdce všech tříd společná, v místech, kde se dělí, jsou šipky s písmeny (H, E, P). To zda jezdci skutečně jeli, kudy měli, zjišťují pořadatelé po každé etapě z dat stažených z jezdcových GPS a minitrackerů.
Organizace- z mého pohledu na velmi dobré úrovni. Jen bych přestěhoval celý závod do Arsenal Parku , případně zvýšil plot kolem paddocku .
Bezpečnost – v pohotovosti jsou teamy zdravotníků v autech i na motorkách, případně vrtulnících, každý závodník musí mít s sebou dobitý telefon, kompas, nepromokavou bundu, světlice atd. Nekompletnost bezpečnostní výstroje se trestá pokutou a penalizací. Každý závodník má povinnost zastavit u nehody a pomoci , případně vyčkat příjezdu záchranářů. Čas strávený u nehody je mu odečten . Perlička- ptal jsem se z legrace jednoho ze záchranářů s samolepkou „First aid“ na motorce, zda není taky někdy „Last aid“. Smál se a ukázal mi na svého kolegu a řekl – „Já jsem doktor, ale on, on je kněz…“
Další info: startovné – cca 1400,- EUR, vzdálenost Praha – Sibiu 1050 km, cca 13 hodin jízdy
účastníci z čech:
jméno start. číslo kategorie umístění
Martin Volný 11 pro 12
Olin Bražina 311 hobby single 8
Vlastimil Stupka 332 hobby single 4
Adam Kubarski 362 hobby single 9 ( s polskou občankou, ale přesto člen české výpravy)
Tom Kubín 438 hobby team 9
Ondřej Rathouský 439 hobby team 9
Jirka Fíla 442 hobby team 8
Vlastimil Šindelář 443 hobby team 8
kategorie:
„Pro“ (profi) cca 20 startujících, nejlepší jezdci ,nejtěžší trať, startovní čísla 1 – 20
„Trial Single“ – startovali 2 piloti na trialových motorkách, start. čísla 51 a 52
„Expert single“ – cca 30 startujích, pro velmi zkušené jezdce,těžká trať, startovní čísla 1xx
„Expert team“ – dvojice či trojice, trať jako Expert single, startovní čísla 2xx
„Hobby single“ – méně náročná trať než u výše jmenovaných, čísla 3xx
„Hobby team“ – viz výše, startovní čísla 4xx
výsledky dílčí a celkové: www.redbullromaniacs.com
Poděkování – v první řadě Adamovi, který mě vzal s sebou, a pak všem českým účastníkům závodu a jejich doprovodům, za všestrannou péči a výbornou společnost. Bylo to super, díky, kluci.
